Záměr není právním úkonem podle občanského práva, nelze na něj tedy vztahovat ust. § 41 odst. 2 zákona o obcích o neplatnosti. Pokud byl záměr jinak řádně zveřejněn (a nejde proto o neplatnost podle § 39 odst. 1), lze mít za to, že příslušný obecní orgán, který následně rozhodl o majetkoprávním úkonu, napravil předchozí pochybení (resp. porušení § 102 odst. 3 zákona o obcích), jelikož v podstatě nedošlo k porušení účelu této konstrukce, tedy zajištění transparentního nakládání s obecním majetkem. Důsledkem zveřejnění neschváleného záměru by proto neměla být neplatnost případné následně uzavřené smlouvy. Pro tento závěr svědčí především smysl záměru, jímž je poskytnout veřejnosti možnost vyjádřit se k zamýšlené dispozici a případně podat vlastní nabídky; pokud příslušný orgán rozhodne o dispozici v intencích zveřejněného (byť i předtím neschváleného) záměru, bylo uvedenému smyslu učiněno zadost a podmínky platnosti učiněného právního úkonu (typicky uzavřené smlouvy) byly splněny. Přesto by měl být záměr vždy schválen příslušným orgánem obce (obvykle radou, popř. starostou v obcích bez rady), neboť se jedná o záměr obce, tj. její vůli, která je vždy tvořena k tomu příslušným orgánem.