Za předpokladu, že se obec navenek nezavázala (typicky smluvní formou, např. uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí) uskutečnit prodej obecního nemovitého majetku, nemá právní povinnost k tomuto prodeji přistoupit a jiným osobám nevznikl právní nárok na uzavření kupní smlouvy. Za určitých okolností by však tyto osoby mohly po obci požadovat náhradu vzniklé škody.
Při realizaci určitých zákonem stanovených dispozic nemovitým majetkem obce, včetně jeho prodeje, je třeba dodržet specifický zákonný postup, sestávající z několika základních fází. Předně je třeba vyvěsit na úřední desce obce tzv. záměr ve smyslu § 39 zákona o obcích, ve kterém je třeba přesně specifikovat zamýšlenou dispozici (v daném případě prodej), jakož i dotčenou nemovitost (údaji dle katastrálního zákona – zákon č. 344/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Důležité je, že tento záměr je svou právní povahou informativním správním úkonem a nikoliv právním úkonem soukromého práva; to především znamená, že zveřejněním záměru ještě obec sama sebe nezavazuje k realizaci zamýšleného právního úkonu (smlouvy) a není tedy povinna určitou nabídku vybrat a smlouvu uzavřít.
Další fází je rozhodnutí zastupitelstva obce o prodeji daného pozemku (podle § 85 písm. a/ zákona o obcích je rozhodování o převodu nemovitých věcí vyhrazenou pravomocí zastupitelstva). Podobně jako v případě vyvěšení záměru, i rozhodnutí (usnesení) zastupitelstva obce o prodeji nemovitosti je nezbytnou podmínkou platnosti uzavřené smlouvy; to však nic nemění na tom, že i rozhodnutí zastupitelstva má stále „pouze“ interní povahu a ani jím tedy nevzniká třetím osobám právní nárok na uzavření smlouvy. Před uzavřením smlouvy tedy může být toto rozhodnutí kdykoli zastupitelstvem zrušeno.
Poslední fází převodu obecního nemovitého majetku z pohledu organizační struktury obce je vlastní uzavření kupní smlouvy – tento úkon činí obvykle starosta jak osoba zastupující obec navenek. Teprve uzavřením smlouvy je obec zavázána navenek (takový závazek vznikne např. i uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí).
Navzdory výše uvedeným skutečnostem nicméně v obecné rovině nelze zcela vyloučit, že se třetí osoba, která počítala s tím, že s ní obec kupní smlouvu uzavře, bude soudně domáhat náhrady škody vzniklé marným vynaložením nákladů souvisejících s plánovaným uzavřením smlouvy. Jednalo by se o tzv. předsmluvní odpovědnost za škodu, která sice není výslovně právním řádem upravena, její existence však byla soudy připuštěna. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004, v této souvislosti vymezil dvě obecné podmínky pro vznik uvedené odpovědnosti. První z nich je skutečnost, že konkrétní osoby zahájily jednání o uzavření určité smlouvy, přičemž tato jednání dospěla do stadia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé potencionální smluvní strany v dobré víře, že předpokládaná smlouva bude uzavřena. Dalším nezbytným předpokladem je, že k ukončení jednání o uzavření smlouvy druhá strana přistoupila, aniž k tomu měla legitimní důvod. Současně však Nejvyšší soud uvedl, že jde-li o majetkovou újmu spočívající ve vynaložení nákladů v souvislosti s jednáním o uzavření smlouvy a přípravou návrhu smlouvy, potencionálním smluvním partnerům zpravidla vznikají náklady, jejichž povaha a výše závisí na typu předpokládané smlouvy a s jejichž vynaložením musí počítat bez ohledu na to, zda zamýšlená smlouva bude nakonec uzavřena či nikoliv. Vynaložení těchto „obvyklých“ provozních nákladů přitom za odškodnitelnou majetkovou újmu ve smyslu občanského zákoníku považovat nelze. Oproti tomu v případě vynaložení nákladů, které nelze považovat za - pro uzavření smlouvy konkrétního typu - běžné (obvyklé), a jejichž potřeba vyvstala v důsledku specifických požadavků druhé strany, nelze vyloučit možnost jejich posouzení jako škody podle výše odkazovaného ustanovení.
Bez ohledu na případné spory o úhradu nákladů vzniklých zamýšlené smluvní straně však lze považovat za nesporné, že obec není povinna za výše uvedených předpokladů kupní smlouvu uzavřít.